Jsme Kristýna a Zdeněk. Partneři, rodiče, kamarádi, partners in crime a teď nově i kolegové. Dá se říct, že náš život jeden bez druhého by byl stoprocentně klidnější, ale rozhodně ne zajímavější. A upřímně? Nikdo jiný by s námi tohle tempo asi dlouho nevydržel.

Je mezi námi třináct let fyzicky, kde já jsem ta mladší, a přibližně dvacet let duševně, kde jsem naopak rozhodně ta starší. Přesto máme stejný smysl pro humor a dost často ho chápeme jen my dva. Neshodneme se skoro na ničem, ale zároveň jsme asi jediní komu dokážeme hádku odpustit během chvíle.

Máme dítě, společnou domácnost, Zdeňkovy děti z předchozího vztahu a úplně běžný život se vším, co k tomu patří. Řešíme práci, čas, povinnosti, rekonstrukci, únavu, plány do budoucna, sny, společné projekty i to, kdo měl dneska nakoupit a nějak se to nestalo. Romantika u nás pořád existuje, jen se její podoba za ty roky proměnila. Z romantických večeří venku jsme se posunuli k rohlíku s Vysočinou podanému bez ptaní. A upřímně, někdy je to ještě větší gesto.

Zdeněk je sportovec, rozvážný typ a všechno si potřebuje promyslet. Někdy tak dlouho, že to mezitím udělám sama. Já jsem z nás dvou ten kreativec, který pořád vymýšlí nové projekty. Dlouho si je nosím v hlavě, promýšlím potichu, a když je konečně vyslovím nahlas, má Zdeněk zhruba 0,2 sekundy na to, aby mi je vymluvil nebo se přidal. Pak už bývá pozdě.

Z gauče ho v době odpočinku zvedne máloco. Ale když zazní moje: „Zlatooo, já jsem tak přemýšlela…“ nebo kolem něj projdu s metrem v ruce, vyskočí okamžitě. A s ním většinou i jeho tepová frekvence.

Nejsme odborníci na život ani na vztahy. Tenhle podcast je spíš taková naše párová terapie, protože při všech dětech, povinnostech a rekonstrukci už na klasickou terapii nezbývá čas ani peníze. Po šesti letech spolu a několika nepovedených vztazích předtím už ale přece jen něco víme.

Třeba že láska je pro všechny. Ale soužití jen pro otrlé. A možná je to ten nejtěžší job ze všech.